I začal Jan procházet celé okolí Jordánu a kázal: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů", jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.'
Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: 'Náš otec jest Abraham!' Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně."
Zástupy se Jana ptaly: "Co jen máme dělat?" On jim odpověděl: "Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak." Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: "Mistře, co máme dělat?" On jim řekl: "Nevymáhejte víc, než máte nařízeno." Tázali se ho i vojáci: "A co máme dělat my?" Řekl jim: "Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem."
Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš. Na to Jan všem řekl: "Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným." A ještě mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst. (Lk 3, 3-18)
Byla to tehdy zvláštní doba. Jan Křtitel plamenně kázal na poušti a lidé, kteří se chtěli připravit na příchod Mesiáše, za ním přicházeli a poslouchali ho. “Připravte cestu, vyrovnejte mu stezky!”, hřímal Jan. Jako když se čeká vzácná návštěva. A očekávání to bylo jistě nadějné: propasti budou zasypány, hrboly odstraněny, křivé narovnáno.
Jak to, že ale ti lidé neodešli, jakmile slyšeli Janova tvrdá slova o plemeni zmijí? Co způsobilo, že zůstali a ptali se: “Co mám dělat?” Snad je zadrželo právě to očekávání, které bylo silnější než jejich ješitnost.
Není ovšem odpověď, kterou nakonec od Jana po tak plamenné řeči dostali, trochu chabá? Rozdělit se s chudými a být poctivý. Kvůli tomu vážili lidé cestu do pouště? Vždyť na takovou odpověď by každý přišel sám.
Možná ale někdy raději saháme po komplikovaných odpovědích, protože pak můžeme důležité věci odsouvat. Vyjít tedy občas na poušť pro odpovědi jednoduché, aby je tak z odstupu od svého všedního života člověk lépe zahlédl, je zkrátka užitečné.
I dnešní doba je přece zvláštní. A přáli bychom si, aby se ke slovu dostaly důležité otázky, aby se leccos kolem nás změnilo k lepšímu. Přáli bychom si, aby místo všech válečných konfliktů, ve kterých se náš svět zmítá, zavládl pokoj a mír. Přáli bychom si, abychom se dokázali bránit terorismu a zhoubným ideologiím. A možná se nám zdá, že Janova výzva k poctivosti a starosti o druhé je i na naše dnešní problémy málo.
Ale pojmout advent jako příležitost k tomu, abychom “vyšli do pouště” a kladli si otázku: „Co máme dělat?“, není málo. Ta otázka patří k adventní době, přestože tomu náš uspěchaný předvánoční čas moc nepřeje. Čekání na něco důležitého se totiž bez takové otázky neobejde. My navíc už můžeme navázat na odpověď, kterou tehdy lidé od Jana dostali, a hledat odpovědi další. Vždyť kolem nás se mnoho lidí podobně ptá a zkouší nabídnout nějaké cesty. I my máme přece co nabídnout.
